img-X14072040-0001_2V pátek 4. listopadu 2016 v 16:30 bude na karlínském domě v Sokolovské ulici 86/97 odhalena pamětní deska se jménem Pavel Lion. Jaký byl osud chlapce, který měl být zapomenut?

Z PRAHY DO TEREZÍNA

Jedenáctiletý Pavel Lion, rodák z Karlína byl pro svůj židovský původ 14. prosince 1941 i s matkou i mladším bratrem odvezen transportem M do tehdy vznikajícího terezínského ghetta. Po několika těžkých měsících, během kterých byli vězni zavřeni v několika kasárnách, byl omezen pohyb i komunikace navenek, byl v červenci 1942 konečně umožněn volný pohyb po městě. Jakkoli Terezín hlídala jednotka SS a oddíl četníků, organizace ghetta byla svěřena židovské samosprávě. Ta – ve snaze zajistit budoucnost židovského národa – rozhodla, že děti budou umístěny na chlapeckých a dívčích domovech, kde budou mít nejen lepší podmínky k ubytování a jídlu, ale budou odděleny od depresivní nálady dospělých, kteří terezínskou realitu prožívali mnohem hůře. Pavel byl zařazen do domova v objektu L 417. Jeho domov měl číslo 7.

HIP! HIP! NEŠARIM!

Nešarim hebrejsky znamená Jestřábi; tak si říkala parta kluků z Domova 7. Bylo jim od dvanácti do čtrnácti a mrazivý vítr válečných let je svál z nejrůznějších míst Čech a Moravy. A nejen míst, ale i názorů, sociálních a společenských vrstev; spolu se sešli věřící i bez vyznání, sportovci a intelektuálové, směsice charakterů i hodnot. Všechny namačkali do jedné třídy v prvním patře bývalé terezínské školy. Jejich vychovatel, tehdy dvacetiletý Franta Maier, navzdory úzkostem a nejistotě z toho, co všechny v dalších měsících čeká, se nevzdal naděje v to, že i v těch nejhorších podmínkách má smysl hledat a zůstat věrný morálním zásadám.

„Říkal jsem jim, že jejich první povinností je přežít. Druhou respekt k rodičům. A tou třetí být připraven na život až tohle skončí – protože to musí skončit. A vyprávěl jsem jim o lásce k životu
a četl „Cestu na severozápad“. Ale později, když jsem slyšel oddechování 40 spících chlapců, ptal jsem se sám sebe: Co bude zítra?“

Vzpomínal Franta později na své pocity a výchovné zásady. Ale bylo toho mnohem víc, co jim svými slovy, přátelstvím a osobním příkladem předával. A tak se během měsíců a let podařilo vychovat z kluků skvělou partu kamarádů. Společně sportovali (a milovali hlavně fotbal), hráli divadlo a recitovali, učili se vnímat duchovní přesah života při oslavě židovských svátků, učili se v tajné škole (a čím byla víc zakázaná, tím s větší chutí), aby nezaostávali za svými vrstevníky. A především psali. Na Domově 7 vznikly časopisy Nešar a Rim- rim-rim.

NESLOŽIT RUCE DO KLÍNA

Pavel se do života na domově zapojil s nadšením. Dostal přezdívku Lvíček. Nejen, že byl velkou oporou vychovatele Franty, ale dokázal být dobrou duší klukovského kolektivu, usmiřovat spory. Na svůj věk byl velmi vyspělý, byl to ale kluk jako každý jiný, dokázal se „slejt“ z práce, když se mu do ní nechtělo, zapojit se do oblíbené polštářové bitvy nebo vášnivě bojovat ve fotbalovém mači proti jiným domovům.
A hlavně byl skvělý vypravěč. Kamarádi dodnes vzpomínají, že vždy večer vymýšlel a na pokračování vyprávěl dobrodružné příběhy. Některé z nich sepsal i do časopisu Rim-rim-rim, který s kamarády začal vydávat na začátku roku 1944. Ale nebylo to tak snadné, protože jeho kamarád Pavel Weiner, který už předtím vydával list Nešar to vzal jako podraz. I když to mezi kluky hodně jiskřilo, nakonec se nejen usmířili, ale oba Pavlové se zapojili do redakční práce na Rim-rimu společně. To se ale nad jejich osudem znovu stahovaly temné mraky.

POSLEDNÍ CESTA

Neúprosný běh nacistické mašinérie začal většinu kluků posílat transporty dále na východ – do vyhlazovacích táborů a na smrt. Když se čas naklonil, Pavel Lion do časopisu napsal:

„Milí kamarádi, kteří odjíždíte. Nemám slova, kterými bych řekl to, co cítím, když odjíždíte, kamarádi, s kterými jsem žil skoro dva roky. Chci Vám říci jen to, že i když dnes odjíždíte, zůstaneme nadále spjati poutem přátelství a že jednou se sejdeme a vy budete něco potřebovat, pak vám vždy ostatní členové domova „Nešarim“ pomohou, neboť jsme jako jedna rodina. Doufejme, že nás opět Prozřetelnost spojí a že budeme žít opět spolu a volněji.“

Je obzvláště tragické, že v době, kdy konec války byl na dosah, byl posledním transportem z Terezína do Osvětimi – Birkenau odvezen i Pavel a jeho další kamarádi. Hned po příjezdu do vyhlazovacího tábora byl při selekci na příjezdové rampě i se svým bratrem a matkou poslán na smrt do plynové komory. Bylo mu čtrnáct let. Zbylo jen pár vzpomínek, zápisů do památníku a několik čísel časopisu.

NIC SE NEZTRÁCÍ

Jakkoli se Pavel, ani většina jeho kamarádů konce války nedožil, jejich texty i životní osudy k nám promlouvají dodnes. Před několika lety se studentům a učitelům Přírodní školy podařilo zveřejnit časopis Rim-rim na internetu. Třída lambda taktéž amatérsky zfilmovala Pavlovu povídku „Klub pěti terciánů“. Pavlovi a jeho kamarádům je také věnována divadelní hra „Terezínské zvony“, kterou provedli studenti třídy ný, zorganizovali jsme několik programů pro školy – nejen v Praze, ale i Táboře a Hořicích, ve kterých jsme se věnovali Nešarimu a časopisu Rim-rim-rim. Vyvrcholením našich snah o připomenutí Pavla Liona by mělo být umístění pamětní desky na jeho památku na domě, ve kterém bydlel v Karlíně – Sokolovská 86/97. Více najdete na www.terezinskastafeta.cz a www.prirodniskola.cz .

Je nám ctí, že díky několika, dnes již více než osmdesátiletým „klukům z Nešarimu“, dnes již zesnulému Frantovi Maierovi i všem, kdo nám drží palce, můžeme památku Pavla i dalších „kluků z Terezína“ připomínat a přibližovat ji i dnešní mladé generaci. Děkujeme.

Kéž je i vám jejich láska k životu, přátelství a osobní statečnost posilou, světlem i inspirací i do všech životních cest.

František Tichý